Neříkejte ne

Samozřejmě, občas je docela užitečné umět se bránit tomu, aby si z vás ostatní dělali služku. Ale já mám na mysli něco jiného. Naše řeč se postupně negativizuje a přibývají v ní záporné prvky. To s sebou přináší hned dva problémy. Jednak přestáváme rozumět, o čem to vlastně mluvíme, jednak se pod tímto náporem negace mění k horšímu obecná kvalita duševního a duchovního života.

Co se vlastně děje? Ukažme si to na jednoduchém příkladu. Někdo například řekne „Já nekradu!“ Kdyby o sobě prohlásil, že je poctivý, jde o stav, který může docela dobře popsat. Ale v tomto případě vyjádřil děj. Jak takové nekradení vypadá? Dokážeme jistě popsat, co je to kradení, ale jeho protiklad ne. Jde totiž o děj, který se vlastně… neděje. To je také zřejmě důvod, proč podvědomí neumí (nebo nechce) se zápory pracovat.

  

Mohli bychom jistě poukázat na to, že od planety Země až po atomy má všechno svůj plus i mínus. Včetně elektřiny v zásuvce. Proč se tedy naše nitro brání tomuto uspořádání? Inu, vzpomeňte si na ráj. Byl veskrze pozitivní. Mám podezření, že i Bůh to tehdy řekl nějak jinak, než „Nesmíte trhat plody této jabloně“. A ono místo, k němuž se všichni, vědomě či nevědomě – včetně nevěřících, upíráme, je tedy jistě jednopólové. Totiž kladné.

Naše mysl si vše vyřčené i slyšené vizualizuje. Bravurně zvládne popis toho, kdo krade, stojí, leží, kouří či řídí. Ale má potíž představit si člověka, jenž nekrade, nestojí, neleží, nekouří a neřídí. Nejde totiž o pozitiv a negativ. Kladné slovo je jako malý puntík v obrovském prázdném kruhu. Uvnitř je zmíněná činnost (leží) na ní se soustředíme, a kolem není nic, co by bylo právě teď zapotřebí si zobrazit. Když ovšem neleží, pak může dělat cokoliv z toho ostatního. Máme tu tedy naopak prázdný bod v obrovském zaplněném kruhu. A na to, abychom si představili všechny zbývající stavy a činnosti, na to nám jednoduše schází kapacita.

Takže přestáváme být schopni ovlivňovat svět kolem sebe. Řeč, jejímž hlavním úkolem je předávat informace, se stává mrtvou. Mluvíme a posloucháme, ale obsah stěží přeložíme. Sice ho v zásadě chápeme, ale nemůžeme s ním pracovat. Měnit ho, tvarovat, tvůrčím způsobem používat. Protože to všechno se dá dělat jen s informací, kterou proměníme v obraz. Dnes musíme používat techniku na to, co bychom dříve zvládli silou své obraznosti. Podobně jako berle.

Řeč tedy sice pozbývá plnohodnotného významu, ale zůstává náboj. Čím více záporů používáme, tím negativnějším se náš život stává. A protože žijeme pospolitě, ovlivňujeme se takto navzájem. „Není to špatné“, říkáme, když chceme něco pochválit. Ale ono to špatné je. Mluvme proto raději pozitivně. Vždy a všude. Zpočátku to dá práci, než si zvyknete nahrazovat všechna slova s předponou „ne“ jinými vyjádřeními. Ale je to jako se vším, co chcete změnit: jednou se vaše šablona přepíše a nové se stane samozřejmostí.

Poznámka na závěr: Když jsem si tento text po sobě přečetl, vyškrtal jsem z něj pět záporů. Zvyk je železná košile...

Handbook 21 dní ke štíhlému tělu

Že je ve zdravém těle zdravý duch, to se tvrdí už od antiky. Lidé zaměstnaní prací se na to však příliš neohlížejí. Dny plné stresu, kdy nemáte čas se ani najíst, večer nebo o víkendu pak útok na lednici. Mnozí tvrdí, že si obalují nervy tukem, aby to vůbec vydrželi. Nemají pravdu.

Tělo s optimální váhou je pro náročné zaměstnání a podnikání nedoceněným faktorem. Nejde jen o nemoci, ale zejména o naladění mysli. Svěžest, neúnavnost, otevřenost novým nápadům a v neposlední řadě i dobrá nálada jsou spojeny právě s tělesnou možností odpovídající vaší tělesné konstituci.

Právě prázdniny jsou dobou, kdy pro to můžete něco udělat, aniž byste měli pocit, že marníte čas. Začněte už teď. Příručku 21 dní ke štíhlému tělu získáte zde.

Kdy se projeví změna?

Mám tu zajímavý dotaz: „Kdy se změní nastavení šablon v mysli? A jak se to pozná?“  Je skutečně pozoruhodné, že existuje spousta návodů, jak se stát jiným člověkem, ale nikdo vám neřekne, jak jím být. Co je to za stav a jak se projevuje?

Možná vás překvapí, že jde o něco tak obyčejného, jako je zvyk. Žádný magicky stav třinácté dimenze okořeněný otevřenými čakrami, prostě a jednoduše si zvyknete nekouřit, nepít, být štíhlí, vydělávat milion měsíčně a já nevím co ještě.

 Můžeme si to přirovnat k moři. To, co se děje na hladině, je ovlivňováno aktuálním děním. Když fouká vítr, zvedou se vlny, v zimě je voda studená a v létě teplá. Tomu odpovídá vaše vědomí. Reaguje na situaci. Když se dnes pro něco rozhodnete, zítra může být všechno jinak.

V hloubi oceánu se však pohybují stabilní proudy. Dodržují směr, jejich teplota je stálá. Když se na nich přece jenom něco změní, ovlivní to celé okolí. To je vaše podvědomí. Motivace je tou stále stejně tekoucí masou vody, která – i když je skrytá – zásadně ovlivňuje váš život.

Jako dítě jsem se zájmem pozoroval vodu odtékající z vany, dělal se tam takový zajímavý vír. Točil se jedním směrem, ale stačilo v něm chvíli pohybovat rukou, aby se obrátil. Se změnou v životě je to podobné. Jen ta „chvíle“ trvá 21 dní. Možná se to zdá dlouhé, ale má to svoji logiku. Lidé, kteří jednají „na hladině“, obvykle nenajdou dostatek trpělivosti, aby po tři týdny dokázali něco den co den opakovat. Změna je tedy za odměnu, něco za něco.

Klidně si to s tím vírem hned teď zkuste, když ne ve vaně, tak alespoň v umyvadle. Přesvědčíte se, že mu skutečně můžete dát opačný směr.

A jak se to pozná? Nečekejte, že po jednadvaceti dnech uslyšíte nebeské trouby, nebo vám na účtu přistane první milion. V kdejaké knížce o úspěchu se sice dočtete o podobných zázracích, ale raději na ně nespoléhejte. Většinou se změny se dějí postupně – některé už před tímto termínem, jiné daleko po něm. Sledujte proto spíš trendy. Že jste po čtrnácti dnech shodili půl kilogramu, ubrali cigaret, dostali o dvě stovky přidáno, to všechno ještě není konečný výsledek, ale drobné důkazy, že jdete správným směrem. Všímejte si jich tedy a nečekejte na něco úžasného. Když se totiž zaměříte na velký skok, snadno přehlédnete, že z dlouhodobějšího pohledu jste ho skutečně udělali. A zklamaní skončíte dříve, než byste si to mohli uvědomit.

Co je tedy důležité: Měňte tok proudu ve své mysli po 21 dní a on se změní stejně spolehlivě, jako se otočí vír ve vaně. A při tom sledujte drobné doklady, že se váš život obrací nebo už se změnil.

Jak to funguje: Termostat v hlavě

„Každá liška svůj ocas chválí,“ řeknete si možná, když čtete, jak tato metoda funguje a jiná zase ne. Zvláště když lidé obecně dávají přednost tomu, co má – alespoň zdánlivě – punc vědeckosti. A tak málokdo zaváhá nad úžasným odtučňovacím koktejlem vyvinutým vědci z NASA, i kdyby to byl nakrásně ricínový olej smíchaný se šaraticí. Ale změny v mysli, oprava šablon, programování podvědomí – to už přece jenom zavání pověrou. Není ten člověk náhodou šarlatán?

V padesátých letech si plastický chirurg Maxwell Maltz povšiml, že u části jeho pacientů, kteří si od změny tváře slibovali i proměnu svého života, se nestalo vůbec nic. Byli se sebou nespokojeni stejně jako předtím. Položil si tedy otázku, co je skutečným klíčem ke změně osobnosti. A dopracoval se až k popisu fungování podvědomí.

Největším přínosem jeho knihy Psychokybernetika je, že jako první popsal fungování mozku z pohledu kybernetiky a přirovnal ho k servomechanismu. Co si pod tím představit? Zjednodušeně řečeno, servomechanismus je zařízení, které porovnává nastavenou hodnotu se skutečností. Jestliže se od sebe liší, podnikne kroky k jejich vyrovnání. Typickým příkladem je třeba termostat topení. Pokud ho nastavíte na dvacet dva stupně a v pokoji je osmnáct, sepne se kotel topení nebo otevře ventil radiátoru, a to až do té doby, než se místnost ohřeje na požadovanou teplotu.

Servomechanismus mozku porovnává v podvědomí uložené šablony a realitu vašeho života. Pokud tam máte například nastaven obrázek kuřáka, je velmi těžké zbavit se tohoto návyku. Vážíte-li v mysli sto kilo, je téměř nemožné jednou provždy zhubnout. Proč?

Představte si, že byste nastavili termostat na dvacet dva stupně, ale chtěli mít v pokoji patnáct. Čím usilovněji budete větrat, tím více bude topení hřát. A sotva zavřete okno, teplota zase rychle vyšplhá ke dvaadvaceti. Jestliže si tedy řeknete „zhubnu“ nebo „přestanu kouřit“, pak se slabou vůlí se proti moci podvědomí vůbec neprosadíte, se silnou možná dočasně vyhrajete, ale jen na chvíli. Jakmile přestanete na svůj boj myslet, podvědomí si prosadí svoji. Protože nese odpovědnost za naše tělo a život jako celek, má před vědomým úsilím přednost. Když s velkou námahou shodíte deset kilo, servomechanismus v podvědomí jen čeká, až to bude moci napravit a vrátit do „normálu“.

Jistě chápete, že pokud chcete snížit teplotu v místnosti, musíte nastavit termostat. Když potřebujete větší zimu v ledničce, musíte také nastavit termostat. A když nechcete, aby se vám zničilo prádlo v pračce, musíte také jinak nastavit termostat.

  

Jestliže tedy chcete změnit svoji váhu, přestat kouřit nebo provést jiné změny ve svém životě, nejde to jinak, než přes změnu nastavení. Vaším „termostatem“ je šablona v podvědomí. Ačkoliv byste to možná nečekali, má podobu obrázku. Můžete si ho představit jako fotografii nebo video: Vy vychutnávající zapálenou  cigaretu, vy jako usměvavý tlouštík, vy šťastní bez peněz...

Je proto zcela přirozené, že změna přijde, když jeden obrázek (ten špatný) nahradíte jiným, lepším. Není na tom nic záhadného, nic nelogického, nic co by se vzpíralo zdravému rozumu nebo vědě.

Ale abych přece jen neupřel „tajemnu“ všechna práva, musím dodat, že podle mých zkušeností se vyrovnávací činnost podvědomí neomezuje jen na vlastní tělo. V mnoha případech nějakým způsobem ovlivňuje také to, na co nemůže podle našich představ dosáhnout. I proto se nemusíte při vytváření nových obrazů nijak omezovat a říkat si „to přece nejde“. Jak už jsem vícekrát řekl, můžete mít vše, co si dokážete představit.

Aktuálně si můžete vyzkoušet na kurzu Zhubněte jednou provždy.

Procházejte se zahradou Lórienu

Způsob života, který vedeme, je většinou hektický. Snažíme se zvládnout vše v jednom zátahu a v honbě za výkonností si plánujeme pracovní dobu po minutách. V tomto plánu se pak bohužel nenajde čas na relaxaci. Přitom ta je nejen příjemná, ale za těchto podmínek přímo nezbytná. Bez regenerace sil musíte v práci nastavovat, abyste zvládli to, co vám dříve trvalo podstatně kratší dobu. Ne, není to věkem. I mladý, energií nabitý organismus potřebuje odpočívat.

Ideální je samozřejmě chvíle strávená v přírodě. Přes všechnu civilizovanost jsme s ní stále spojeni pupeční šňůrou, a proto zde také nejlépe nabereme síly. Modrá a zelená jsou barvy relaxace, protože v krajině převládají. Stačí tedy na deset minut vyjít ven, dívat se, poslouchat, dotýkat se.

Jenže když pracujete v klimatizované kanceláři ve třicátém patře kancelářské budovy a zvenku k vám doléhá jen siréna sanitky, je taková rada samozřejmě k ničemu. Pak můžete použít Vizuální cestu.

Možná máte pochybnosti, že by „snění“ mohlo nahradit skutečný fyzický zážitek. Nemějte obavy. Vize, kterou si vyvoláte, má téměř stejné účinky, jako byste tu dobu strávili v originální, fyzické přírodě. Přinese stejné osvěžení, uklidnění, odpočinutí.

Ještě pár slov k názvu. Zahrada Lórienu mě napadla zcela intuitivně. J. R. R. Tolkiena samozřejmě znám, ale nejsem takovým znalcem jeho díla, abych o ní věděl více, než že se jedná o příjemné místo. Takže mě překvapila následující charakteristika ve Wikipedii: „Lórien (Irmo) je jedním z Valar ve fiktivním světě J. R. R. Tolkiena, Ardě. Vládne snům a sesílá spícím nové myšlenky. Jeho pravé jméno je Irmo, Lórien je název jeho říše, která je nejkrásnějším sídlem ve Valinoru. Jeho sídlo plné klidu je vyhledávaným místem odpočinku jak pro elfy, tak i pro samotné Valar.“ Nemohl jsem si tedy vybrat lepší označení.

Jak se dostanete do zahrady Lórienu? Sestupte výtahem do hloubi (návod najdete zde), vejděte do své místnosti a v jedné ze stěn vytvořte dveře do zahrady. To je vše. Pak už se jen procházejte. Aby byla vize dokonalá, zapojujte všechny smysly. Vytvářejte trávník plný květů a kvetoucí stromy, vnímejte jejich vůni. Berte stébla trávy mezi prsty, hlaďte kmeny. Poslouchejte zpívající ptáky a šumění větru ve větvích. A když to všechno zvládnete, začněte – a to doslova - sklízet plody. Trhejte je, voňte k nim, jezte je a vychutnávejte. Představte si, jak jsou šťavnaté, jak vám sladká šťáva stéká po bradě. Nevadí, že se ušpiníte, někde je tu přece studánka, v níž se můžete umýt.

Pokud zrovna potřebujete shodit nějaké kilo a žaludek se vašemu úmyslu vzpírá s hlasitým kručením, pojídáním lórienských plodů ho můžete umlčet. Nevěříte? Zkuste to.

Ani s plody se ještě nemusíte spokojit a skončit. Co třeba zvířata? A proč ne rovnou mluvící?

Vizuální relaxaci provádějte každý den, nejlépe v jeho polovině. Stačí deset minut, abyste se osvěžili a nabrali nové síly. Samozřejmě, že pokud máte za sebou obzvlášť náročnou práci, můžete pobyt prodloužit. „Ztracený“ čas s nově nabytými silami lehce doženete. Ale nezapomeňte, že živá příroda je přece jen o něco málo lepší. Takže se do ní, třeba o víkendu, přece jenom vydejte.

Neohlížej se

V pohádkách se občas můžete setkat s následující situací: Hrdina má vykonat nějaký celkem nenáročný úkol, ale nesmí se přitom ohlédnout. Když neodolá, bohatství nebo šance za získání princezny a polovice království k tomu zmizí. Také jste si v dětství říkali, že vy byste se určitě, ale zcela jistě neotočili?

Pohádky jsou zajímavým zdrojem poučení a určitě se k nim ještě vrátím. Nesdílím totiž přesvědčení některých lidí, že se jedná o příběhy zavádějící, s účinkem spíše kontraproduktivním. To, řekl bych, platí více o pohádkách moderních, představovaných například hollywoodskými díly. Randy Gage brilantně analyzoval film Titanic (v knize Proč jste tak hloupí, nemocní a bez peněz...), a došel k názoru, že je postavený na odsouzení veškerého bohatství a bohatých.

Ale vraťme se ke klasickým pohádkám a otáčení. Tahle zásada totiž kupodivu platí stále. Budete-li se ohlížet zpět, nikdy nedojdete k úspěchu. Stejně jako v příběhu se vám zlato rozplyne a cesta ke království uzavře. Za vašimi zády totiž číhá minulost.

Samozřejmě nejde o jakýkoliv pohled zpět. Také si rád přečtu knížku o historii nebo se v televizi podívám na dokumentární film. Se zvláštní nostalgií myslím zejména na krátkou dobu mezi dvěma světovými válkami. Ale to je v pořádku. I za cizími životy se můžete ohlížet. Ale za vlastním ne.

Proč? Protože takové vzpomínání jen málokdy přinese něco pozitivního. Jestliže jste v minulosti prožili něco velmi pěkného, pak ohlížení se na šťastnou dobu vás utvrzuje v přesvědčení, že to hezké, co vás v životě mohlo potkat, už uteklo. Proč se tedy zabývat budoucností? Ještě horší je to s negativními zážitky. Návraty k nim přinášejí výčitky: „Proč jsem tehdy…?“ Ale protože minulost už byla a nic z ní nemůžete změnit, je takové týrání se bezvýsledné, ale bohužel i nekonečné.

Pokud jde o vzpomínky pozitivní, je dovoleno občas se k nim vrátit. Třeba když se jednou po dlouhé době sejde rodina rozptýlená po celém světě nebo bývalí spolužáci. Ale to je podobný případ jako s vánočním bramborovým salátem.  Je nezdravý, ale jednou za čas se nic nestane – a chutná báječně. Dopřejte si tedy pěkné vzpomínky jako sváteční lahůdku, po níž se zase vrátíte k „všednímu“ dnešku.

Časté návraty k negativním vzpomínkám signalizují, že jste se s touto částí svého života stále ještě nevyrovnali. Jinak by už byly dávno uloženy do vzpomínkového archivu a odpočívaly tam v pokoji. Měli byste se proto ke každé této podstatné epizodě svého minulého života vrátit. Ale jen jednou, naposledy, a řádně připraveni.

K vyrovnání se s minulou událostí můžete použít vícero metod. Jedna z nich je například popsána ve skvělé knize CestaVědomí Nová měna (Brandon Bays, Kevin Billet) a někdy příště vám seznámím i se svým příspěvkem v této oblasti. Podstatné je, že k osvobození musíte dojít přes negativní prožitek. Abyste vstali (vyrovnali se s minulostí), je nutné padnout až na dno. Samozřejmě obrazně. Na začátku tedy velmi silně procítíte to nejhorší, co pro vás epizoda z minulosti znamená. Tak vyprázdníte zásobník negativních emocí, které jste k ní shromáždili. Když už nezbyde ani jediná, můžete se konečně ve svém prožitku vyrovnat – s lidmi, kterých se týkala, sami se sebou. A nakonec pocítit úžasnou lehkost osvobození.

Vyrovnat se znamená odpustit. Pokud trváte na tom, že odpustit můžete, ale zapomenout ne, pak jste ve skutečnosti neodpustili. Jedinou možností, jak se zbavit zatěžující vzpomínky, je všeobecné odpuštění – vy sami sobě i všem zúčastněným, ale zrovna tak oni vám i sobě navzájem. Když jste to nemohli nebo nemůžete udělat ve skutečnosti, pomůže vám vizuální cesta. Jak je řečeno v Bibli: „Komukoli něco odpustíte, odpustím i já.“. Odpustíte-li nebo pořádáte o odpuštění v duchu, odpustí ten druhý – třeba i nevědomě – také.

Od zlé vzpomínky se tedy odpoutáte, nemáte-li k ní žádnou vazbu, žádný důvod se k ní vracet a vyhledávat ji. Pokud se takto postupně zbavíte všech, váš život se prosvětlí a obrátí k prožitku přítomnosti a pozitivnímu očekávání budoucnosti.