Jaký pocit máte ze svého cíle?

Občas se například zeptám manželky: „Kolik tam mám dát cukru?“ A ona mi odpoví: „Tak akorát“. Podobný rozhovor ale vede většina z nás i s Bohem (či Vesmírem, jak libo), když se nás zeptá, co pro nás znamená hojnost a kolik nám tedy má dát. Nejenže nevíme, ale dokonce se i bojíme či ostýcháme vyslovit nějakou pevnou částku. Jednak abychom nevypadali jako hamouni a Boha nějak nepopudili, jednak máme pochybnosti, jestli skutečně můžeme dostat cokoliv, co nás napadne.

Jenže nějaká určitá částka je nutnou součástí cíle. Asi už jste to nejednou četli a slyšeli, ale přesto znovu zopakuji, že když nemáte cíl, nemůžete být úspěšní. Zůstanete sedět, protože nevíte, kam jít. Zřejmě znáte také tři podmínky cíle: musí být konkrétní, dosažitelný a přitom podněcující a také časově daný. Všechny tři faktory spolu souvisí. Když si chcete zadat nějakou částku, měli byste věřit, že ji skutečně můžete vydělat (na sportku se nespoléhejte) a že to zvládnete v určeném čase. Jenže je tu i podmínka podněcování k vyšším výkonům. Když cíl není skutečnou výzvou, nic se nezmění. Jak říkají někteří zaměstnanci: „Kdo by se kvůli stovce navíc namáhal!“

Stojíte tedy před úkolem stanovit si částku, která je na jedné straně dosažitelná, ale na druhé straně vás přinutí vydat ze sebe více. Jak se trefit do tohoto úzkého rozmezí?

Využijte poznatku, že co dostanete, se neřídí slovy ani myšlenkami, ale pocity. Jde tedy o to, jaký postoj k určité částce zaujmete. Dejme tomu, že vás nejdříve napadne: „Mým cílem je mít miliardu korun do pěti let“. Když to vaše mysl a tělo přijme s radostí a zadostiučiněním, klidně tuto metu nastavte. Pokud vás ale ihned napadne, že jde o absurdní představu a někde kolem břicha ucítíte nepříjemný pocit, není to pro vás ten správný cíl.

Pro mnoho lidí je pět let dlouhá doba. Kdo ví, co se zatím může stát. I když jde o období ideální pro dlouhodobější uvažování, nelámejte nic přes koleno. Cíli musíte v první řadě věřit, a když ho pocitově odmítáte, není k ničemu. Přemýšlejte tedy, kde byste chtěli být za rok. Nejlépe někde v klidu, třeba v přírodě, kde můžete své pocity v klidu pozorovat a naslouchat jim. A pak postupujte třeba takto:

„Co třeba 10 milionů do roka?“ (žádný nepříjemný pocit)

„Tak patnáct?“ (teď už cítíte nepříjemné šimrání někde kolem žaludku a mysl možná rovnou říká: nesmysl!)

„Tedy třináct?“ (Jo, to je akorát, odpovídá mysl a tělem se rozlévá příjemné teplo)

Samozřejmě ne u každého probíhá dotazování právě takto, ale nějaké pocity – příjemné či nepříjemné - vždy máte. Pokud je zatím nemůžete zachytit, zkuste si nejdříve procvičit jejich vnímání tím, že střídavě myslíte na věci (lidi, děje) zlé a na věci, které vám přinášejí radost, a pozorujte, jak na ně reagujete, co říká tělo.

Může se ale stát, že vám pocity potvrdí právě tu nízkou úroveň, ze které se chcete dostat. Znamená to, že máte v mysli program, který hranici stanovil a hlídá. Buď jste ho získali v dětství od svých rodičů, nebo jste ho na základě svých zkušeností vytvořili sami. Tady nepomůže stanovovat nějaké cíle, dokud mentální hranici nezrušíte. Většinou vám váš program říká, že nemáte právo, morální nebo podložené vašimi schopnostmi, mít více a žít lépe. Přesvědčte tedy nejdříve své podvědomí, že toto právo máte. Buď afirmacemi, nebo třeba programem 21 dní.

Musím ale hned připomenout, že tento postup jen vytvoří vhodné prostředí pro stanovení cíle, ale nenahradí ho. Můžete být naladěni na velké věci, ale musíte si také říci, jaké věci to budou.

Tak tedy: Nečekejte! Čím dříve budete mít svůj cíl, tím lépe.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Nekonečná hojnost

Když moje babička slavila sedmdesátiny, pan farář jí popřál, aby se ve zdraví dožila nejméně dalších třiceti let. Ale babička že ne, to že pro ni není, ona je i v délce života skromná. Kněz jí pohrozil prstem: Chcete snad předepisovat Bohu, kolik vám má dát let? Mám pocit, že pokud jde o hojnost v životě, většina z nás dělá právě to. Dáváme Bohu mantinely, které by podle našeho názoru neměl překročit. Téměř vždy však za tím není skromnost, ale strach. Ze sebe sama, ze svých morálních kvalit, z odpovědnosti.

Peníze kazí lidi. Tuhle proslavenou „pravdu“ můžete slyšet ze všech stran. Žasnu, kolik z nás tomu opravdu věří. Kdybych prohlásil, že lidi kazí kladivo nebo pánev, asi byste se tomu srdečně zasmáli. Jenže peníze nejsou ničím jiným, než dalším podobným nástrojem. Není v nich ani dobro, ani zlo, tak jako byste je těžko hledali mezi kuchyňským či řemeslnickým náčiním.

To, co jim v očích mnoha lidí dává negativní náboj, je v první řadě obava ze selhání. Jak se budu chovat, když mi na kontě přistane milion? Nehodím všechnu práci a svůj duševní rozvoj za hlavu a nestane se ze mě notorický alkoholik? Jenže za to peníze nemohou. Nedokáží na vaší osobnosti nic podstatného změnit. Jen jí umožní, aby se naplno projevila. Buďte tedy poctiví a neříkejte, že peníze se s duchovnem nesnesou. Vycházejí spolu docela dobře, ale vy máte o své duchovní úrovni a pevnosti pochyby. Přiznejte si to a změňte to.

Zajímavým způsobem se projevuje strach z odpovědnosti. Někteří lidé říkají: Když budu mít peníze, přibydou mi starosti. Ano, to se dá pochopit. Bez peněz je sice starostí ještě více, ale dejme tomu. Překvapuje mě však, kolik „učitelů“ zabývajících se duchovnem má na svém webu prosbu o zaslání peněz, aby mohli pokračovat ve své záslužné činnosti. Představte si, že by vám totéž sdělil místní pekař. Jistě byste mu odpověděli, že si jeho rohlíky, pokud budou dobré, rádi koupíte. Je to logické, protože peníze vyjadřují hodnotu toho, co poskytujete druhým. Když vám rohlíky chutnají a máte hlad, zaplatíte za ně.

Jenže poskytovatelé rad, jak se zdá, se testu užitečnosti bojí. Co kdyby se ukázalo, že jejich myšlenky jsou neprodejné? Co kdyby se ukázalo, že je nedokáží v konkurenci jiných obhájit? Co kdyby se nedej bože přesvědčili, že jsou neužiteční? A tak peníze hodně hlasitě zatracují. Vlastně ne tak úplně, protože vzápětí požádají, abyste jim je poslali. Z lítosti, dobroty srdce, ale ne tak, aby se výší částky dal poměřovat jejich přínos.

Tohle všechno však platí i v našem obyčejném, všedním životě. Pokud budeme střízlivě vidět v penězích pouze poukázky, vyjadřující hodnotu našeho přínosu ostatním lidem, pak nedostatek peněz asi nemůžeme svádět na malou lásku k nim. Nevěřím, že byste olizováním nebo láskyplným vzýváním mincí a bankovek něčeho dosáhli. Zkuste to ostatně nejdříve s kladivem, jestli se vám namnoží. Vidím tu jiný problém: Nedostatek v našem životě ukazuje na špatné vnímání vlastních schopností a přínosu, na nízké sebevědomí.

Jestliže někdo říká, že mu stačí deset tisíc měsíčně, je to proto, že v sobě podvědomě vidí člověka, který na víc nemá a nestačí. Jestliže se jiný hodnotí na milion korun ročně, pak v tom vidí strop svých schopností a dovedností. Je toto všechno pravda?

Představte si hojnost jako nekonečný sad s jabloněmi. Můžete mít tolik plodů, kolik si utrhnete. Nikde tu nestojí žádný hlídač, který by vám kontroloval sklizeň. Jediné, co omezuje možnosti, je váš žebřík. Čím je delší, tím samozřejmě natrháte více. A teď se podívejme, jak s ním lidé obvykle zacházejí.

Nejvíc je těch, kteří žebřík ani nezvednou se země a jednoduše prohlásí, že je moc krátký na to, aby dosáhl i jen na ty nejspodnější větve. Prý jim stačí, když si posbírají, co najdou na zemi. Běda, kdybyste jim chtěli ukázat, že se mýlí a že dosáhnou na spoustu ovoce. Budou žebřík bránit vlastním tělem a držet ho vší silou při zemi.

Pak jsou tu lidé, kteří odhadnou, kolik asi potřebují, přeměří žebřík a zbytek uříznou.  Chvíli to funguje, jenže když chtějí více, ať dělají, co dělají, na další jablka nedosáhnou.

Nejmenší skupinka pak jednoduše opře žebřík o první strom a stoupá vzhůru. Ani je nepřekvapí, že se žebřík pořád tak nějak natahuje. A když utrhnout poslední jablko na vrcholu, přejdou jednoduše k další jabloni.

Kam asi patříte vy?

Ta nekonečná zahrada je obrazem vašich nekonečných schopností získat nekonečné množství peněz. Pokud si stavíte do cesty překážky a kroutíte hlavou, že ne, že tolik nechcete, zbyde na vás jen velmi málo. Můžete pak donekonečna bědovat nad nespravedlností, proč někteří mají a vy ne. Zrovna tak když si nastavíte nějakou částku, o které si teď myslíte, že bude stačit. Bůh (nebo mu možná říkáte Vesmír či ještě jinak) vás pustil do sadu bez všech podmínek. Ty jste si nastavili sami. A chcete-li to změnit, musíte v první řadě změnit mínění o sobě samém, o svých schopnostech a o svém právu vyměnit je za cokoliv, na co si vzpomenete. Tak se do toho pusťte.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Tajemství afirmací

O afirmacích jste možná něco slyšeli nebo četli, možná je používáte. Jsou to krátká pozitivní tvrzení, která mají za úkol přepsat vaše staré myšlenkové vzorce. Nevypadá to příliš složitě, ale úplně jednoduché to s nimi také není. Jednak můžete narazit na nepochopení podvědomí, které vaše proklamace odmítne, jednak můžete nevědomky používat ujišťování, kterými dosáhnete přesného opaku, než jste chtěli. Pojďme se proto podívat, na co si dát pozor a čemu se vyhnout.

Afirmace jsou vlastně rozhovorem vědomí a podvědomím. Jednostranným, protože vaše vědomá mysl mluví a mluví, zatímco podvědomí mlčí a zařídí se podle svého. Bohužel, ti dva si občas nerozumí. Vědomí si libuje v rozvíjení vět, podvědomí si z nich vybírá jen jednotlivá slova. Češtinář by řekl, že pouze větný předmět. Představte si, že jste právě prožili nepříjemnou zkušenost a tak si neustále opakujete: „Nechci už nikdy nabourat auto!“. Je to docela logické a přirozené, že? Jenže vaše podvědomí slyší toto: „Nabourat auto!“ A tak jen nevěřícně kroutíte hlavou, když si příští týden havárii zopakujete a za pár dní zase.

Nebo vás příští týden čeká náročný program, který má přinést velmi důležité výsledky pro váš život. A protože všude kolem řádí chřipka, říkáte si každou chvíli: „Jen aby mě ta chřipka taky nechytila“. Podvědomí ovšem vnímá jen jedno slovo: „Chřipka“. Je přesvědčeno, že právě po ní ze všeho nejvíce toužíte a zařídí se podle vašeho domnělého přání. To je příklad nevědomého programování, kdy taková přání sice nepovažujete za afirmace, ale protože je používáte stejným způsobem, často je vyslovujete (třeba i v duchu) a myslíte na ně, projeví se stejným způsobem.

Někdo si řekne, že tak hloupé a zabedněné podvědomí snad mít nemůže. Přece když se celou silou své mysli brání onemocnět, tak to musí být jasné. Snad by i bylo, pokud by šlo jen o slova. Jenže my každou myšlenku doprovázíme představou, vnitřním obrazem.

Co vidíte, když myslíte na to, že rozhodně nechcete chytit chřipku? Sebe sama, jak záříte zdravím? Kdepak, vidíte v duchu, jak vám slzí oči, teče z nosu, pálí vás v krku a nemůžete se přinutit, abyste vstali z postele. Obrazy podvědomí přebírá kompletně. Je to jako v počítači: z textu můžete zkopírovat třeba jen jedno slovo, ale obrázek  musíte vzít celý. Takže si, když zůstaneme u tohoto příkladu, podvědomí posíláte e-mailem obrázek, jak ležíte v posteli s teploměrem mezi zuby, a pod ním popisek: „Chřipka“.

Myslet bez představ se vám prakticky nepodaří. I když se obrázek jen mihne, přece tam je. A tato vlastnost je zřejmě i důvodem, proč podvědomí neslyší na budoucí čas. Vědomě nám to přece zní velice logicky, například: „Budu bohatý!“ Že teď nejsem, to přece vidím. Tak proč bych měl mluvit v přítomném čase?

Je to podobné jako s tou chřipkou. Když říkáte, že budete boháčem, současně myslíte na to, že teď jím bohužel nejste. A obrázek podle toho vypadá. Dnešek je reálný, kdežto budoucnost vypadá jako vyprávění někoho cizího. Proto je nutné mluvit v přítomném čase: „Jsem bohatý!“. Pak se totiž vidíte uprostřed této představy, kolem dokola vaše bohatství. Nejde o žádné snění malého Bobše, ale vypadá to jako nefalšovaná skutečnost.

Jak tedy na afirmace?

1. Cizí tvrzení, která můžete najít v knížkách nebo na internetu, použijte jen jako inspiraci. Upravte si je, abyste jim věřili. Když vám budou připadat knižní a umělé, neuvěříte jim.
2. Používejte pozitivní tvrzení. Neříkejte, co nechcete nebo i chcete. Když si budete opakovat, že za rok chcete být bez dluhů, ještě jich přibude. Ani z tvrzení „Do roka budu milionářem“ nezbohatnete. Začínejte slovem „Jsem…“ Jestli se vám příčí „lhát“ o svém současném stavu, řekněte to třeba takto: „Jsem schopen vydělávat milion korun ročně!“ Ale ano, samozřejmě že jste. Prakticky každý je toho schopen. Takže o žádnou lež nebo přehánění nejde.
3. Vytvářejte jednoduchá, obecná tvrzení. „Mám místo učitele na základní škole s platem 200 tisíc měsíčně“ je tak nereálné, že vám k tomu ani zázrak nepomůže. Ale „Mám místo s měsíčním platem 200 tisíc“ nebo ještě lépe „Vydělávám 200 tisíc měsíčně“ se uskutečnit může.  Ale i tak bych nelpěl na té částce. Jestliže předem předepisujete, jak se to má stát, uzavíráte si cestu ke splnění. Protože afirmace se mají používat dlouhodobě, ideální je vytvořit si univerzální proklamaci, kterou můžete používat celý život. Velice se mi libí například osobní afirmace Louise L. Hay: „Vykonávám práci, kterou miluji. Pracuji s lidmi a pro lidi, které mám ráda. Vydělávám slušné peníze.“ Není v tom všechno, co člověk může (alespoň v té pracovní sféře) chtít?
4. Afirmace mají být krátké a jednoduché. Jen tak si je snadno zapamatujete a můžete opakovat třeba při čekání u pokladny v obchodě, na zastávce, ve výtahu, před usnutím. Pokud používáte delší, napište si je na kartu, kterou noste stále u sebe. Ale je to přece jen méně pohodlné a pohotové.
5. Doprovázejte afirmace pozitivními představami. Ty se často objeví samy, nebo jim trochu pomůžete. Musí být tak jednoduché, abyste je stihli zobrazit přesně po tu dobu, co vyslovujete svoji proklamaci.
6. Máte-li slabou představivost, můžete ji podpořit kresbou. Na každou afirmaci si vlastnoručně vyrobte kartu, na kterou napíšete své tvrzení a doprovodíte ho kresbou. Nemusíte se stydět, jestli vám kreslení moc nejde (můžete si ho ostatně zlepšit afirmacemi), protože je to jenom pro vás. Klidně jich pár zahoďte do koše, než se vám jedna povede a vystihne náplň textu.
7. Doplňte afirmace rozsáhlejšími představami a obrazy, které podrobněji ukazují váš cíl. Můžete k tomu například použít moji metodu 21 dní.
8. Všímejte si i malých příznaků, že vaše afirmace funguje. To vás naplní vírou a nadšením a dále zesílí její účinek.
9. Nezapomeňte se radovat ze života a být za něj vděční.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Kudy vede má cesta?

Asi se všichni shodneme, že prvním a základním předpokladem úspěchu je cíl.  Jednoduše proto, že právě podle něj můžete posoudit, jestli jste úspěšní. Když jste ho dosáhli, nebo se k němu blížíte, pak můžete říci, že jste úspěšní. Na otázku, jak toho dosáhnout, však uslyšíte různé odpovědi. Racionalisté říkají, že je třeba si všechno naplánovat a pak jít tvrdě na věc. Esoterici vám zase poradí, že není třeba se zajímat, jak se váš cíl naplní, on vám Bůh nebo Vesmír nějakou cestu ukáže.

Dobrá, zkusme se nejdříve podívat na racionální přístup. Dejme tomu, že si naplánujete mít do pěti let deset milionů. To znamená vydělat každý rok nejméně dva, měsíčně asi 200 tisíc (máte přece také nějaké náklady). Můžete tedy buď podnikat, nebo se stát manažerem na místě, kde podobné platy dostávají. Jestliže nemáte žádný nápad na podnikání, je to smůla, protože tento přístup ho vyžaduje. A můžete se stát vedoucím pracovníkem, když teď děláte ve výrobě a takový post je vám stejně vzdálený jako dovolená v Grónsku?

Znamená to tedy, že bez dobrého podnikatelského nápadu v šuplíku nebo bez patřičného vzdělání a ostrých loktů zkrátka nemůžete být úspěšní? I to se dá občas zaslechnout, naštěstí má takové tvrzení k pravdě daleko. K úspěchu vede mnoho cest a nikdo, ani génius, je nemůže znát. Většina lidí, kteří jsou dnes nesmírně bohatí, na začátku neznala ani jednu. Mnozí z nich toho za svůj život vystřídali více. Ale všichni věděli, čeho chtějí dosáhnout, a celou svojí bytostí po tom toužili.

Jenže racionalistům takové „Bůh nebo Vesmír ti to ukáže“ zavání návodem na lenošení: Lehni si na pohovku a čekej… Tak to ovšem není. Na inspiraci se nečeká vleže. V této poloze vás málokdy něco napadne. Je třeba něco dělat, i když to možná nebude to pravé. Harv Eker, autor knihy Jak myslí milionáři, v ní vypráví, jak si chtěl otevřít cukrárnu. Aby se seznámil s provozem, nechal se nejdříve najmout do zavedeného podniku. Tam se seznámil s kuchařem, který právě končil a hodlal se věnovat prodeji sportovních potřeb. Harva to inspirovalo natolik, že nakonec vydělal své první miliony ne na dortech, ale na vybavení pro fitness centra.

Něco podobného říkali i čeští emigranti, kteří se uchytili a stali milionáři ve Spojených státech. Na začátku brali jakoukoliv práci, nejčastěji pověstné umývání nádobí. Ale nechápali ji jako konečnou stanici. Jen využili čas, než přišla očekávaná inspirace. Vypadá to tak, že abyste dostali nějakou zajímavou myšlenku a pobídku, musíte mít nastartovaný motor. Musíte být v běhu, musíte něco dělat. Lenoši nezachytí nic.

Samozřejmě to neznamená, že nemůžete vytrvat ve svém oboru. Spíš je důležité vnímat příležitosti, ať už jsou jakékoliv, v tom, co děláte, i mimo.

Takový přístup má jeden velký klad. Vzdálenost mezi vaší současnou situací a cílem se může zdát nepřekonatelná. Jestliže racionálně posoudíte možnost, že by se zadlužený člověk s nepatrnými možnostmi a tuctovými schopnostmi stal za pět let mnohonásobným milionářem, pak vám rozum patrně doporučí, abyste nechali snění a šli se přihlásit na úřad práce. A přece se to mnohým lidem podařilo. Neměli ani lepší výchozí podmínky, ani lepší schopnosti. Jen se nezatěžovali otázkou, jestli je to možné. Jednoduše věřili, že Bůh či Vesmír jim tu cestu ukáže.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓