Biblické čtení: Kdo je bohatý?

Čteme z Lukášova evangelia: Pověděl jim toto podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: `Co udělám? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,' řekl si, `strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!' Bůh mu však řekl: `Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem."

Otázka bohatství a hromadění majetku vždy byla a je ožehavým tématem. Hodně lidí je i bez biblických textů přesvědčeno, že být bohatý je špatné. Dokonce jsou ochotni podpořit názor, že všichni lidé by měli mít stejně. Obvykle až do chvíle, než se dozví, že jejich nezaměstnaný soused dostává podporu ve výši jejich těžce vydělané mzdy. Pak už jde všechno rovnostářství stranou. Připustíme-li ovšem, že všichni by měli být odměňováni podle své práce a zásluh, nemůžeme toto právo upřít lidem schopnějším a nemůžeme tedy bohatství považovat za nezasloužené nebo špatné.

Možná to tak nevypadá, ale stodoly jsou symbolem naší civilizace a dokonce předchůdcem celé moderní ekonomiky. Souvisí totiž s velkou změnou, jíž byl přechod od loveckého a pasteveckého způsobu života k zemědělství. Lovec si nemohl dělat velké zásoby, protože maso se rychle kazí. A stejně jako pastevec se musel přesouvat z místa na místo, takže nebylo možné s sebou vláčet nadbytek hmotného majetku. Zato zemědělec vycházel ze zkušenosti, že ne každý rok je stejně úrodný. A protože žil na jednom místě, bylo logické, že v době nadbytku vytvářel zásoby na horší časy.

Neosvědčilo se ani společné hospodaření. V ruských „obščinách“ pracovali lidé na společné půdě a úrodu rozdělovali starší podle potřeby jednotlivých rodin ve vsi. Výsledkem byla zaostalost a bída. Nikdo se totiž nechtěl namáhat více, než bylo nezbytně nutné, a než se namáhali ostatní, protože z úrody stejně víc (ale ani méně) nedostal.

Z tohoto pohledu je tedy shromažďování hojné úrody ve stodolách činností nanejvýš rozumnou. Kdyby ten člověk nadbytečné obilí rozdal, jak to často někoho napadne, nejenže by další rok možná neměl co jíst, ale jeho sousedé by si pravděpodobně řekli: „Co bychom se namáhali, dal nám vloni, dá i letos.“ Takové dary totiž škodí nejvíce těm, kteří je dostávají. Mnohokrát jsme se o tom přesvědčili v chudých zemích. Potravinová pomoc z Evropy rozvrátila zemědělství v některých oblastech Afriky, protože je jistě hloupé dřít se na poli, když se stačí postavit do fronty. A kdo by kupoval jejich výpěstky, dostane-li jídlo zdarma?

Co tedy vlastně Ježíš má proti tomu bohatému člověku, který rozumně hospodaří a dlouhodobě plánuje? Jsou snad zásoby jako takové špatné? Je špatné být bohatý? Myslím si, že tak to není. Mnohá biblická podobenství jsou vykládána prvoplánově jako odsouzení bohatých. V příběhu o mladém boháči, který se velmi zarmoutil, když mu Ježíš řekl, aby rozdal všechen svůj majetek a následoval ho (Lukáš 18:18), také nejde o odsouzení bohatství. Mladík žil v jistotě, kterou mu po hmotné stránce dával majetek a po duchovní stránce dodržování náboženských přikázání. A Ježíš najednou chce, aby se majetku zbavil a připojil se k člověku, který byl v očích mnohých podezřelým náboženským rebelem.

Nejistota je i tím ústředním prvkem dnešního čtení. Nejde o majetek, ale o představu onoho bohatého člověka, že s větší stodolou získá i větší jistoty a může klidně žít, jíst, pít a vesele hodovat. Zdá se, že bohatec ve své touze po bezstarostnosti zapomněl na duchovní stránku života, není tedy bohatý před Bohem, jak se píše. Co to znamená? Je bohatý před Bohem ten, kdo se třikrát denně modlí a nevynechá jedinou mši? Z Bible víme, že Ježíš káral farizeje právě za takovou představu zbožnosti.

Nebo je snad bohatý před Bohem, kdo se jednoduše zbaví svého majetku? Také ne, protože Ježíš ke své výzvě sebevědomému mladíkovi přidal požadavek, aby ho pak následoval. Dalo by se tedy říci, že bohatý před Bohem je ten, kdo se řídí jeho vůlí. Toto tvrzení ovšem u řady lidí (včetně mnoha křesťanů) vyvolává odpor. Zdá se jim, jako by je někdo nahoře připravoval o svobodu. Ale přitom jim třeba nedělá problém žít v souladu s přírodou či se řídit pokyny navigace.

Nebo si představte, že sjíždíte řeku. Napadlo by vás snad, že se vydáte proti proudu, nebo dokonce povlečete svoji kánoi lesem? Poddáte se tedy diktátu toku, protože je to výhodné, pohodlné a logické. Proč by to tak nemohlo být i u Boha? Biblický termín „moudrý“ znamená něco jiného, než jak to vnímáme dnes. Tehdy byl moudrý ten člověk, který pochopil, řečeno slovy příkladu, kudy teče řeka Boží vůle.

Být bohatý před Bohem tedy neznamená vzdát se své svobody, přijmout omezující pravidla nebo žít v nejistotě. Znamená to pustit se zdánlivě bezpečného břehu a nechat se unášet proudem Boží vůle. Poučení z tohoto textu říká, že klidně můžeme být bohatí, ale především je třeba, abychom byli moudří.